Interview s p.uč. Borbélyovou
Interview
Tentokrát vám „naservíruji“ p. uč. Alenu Borbélyovou a to i s dezertem!!!
Je
pondělí, kritický první den nového týdne je za mnou a čekám před kabinetem
fyziky na již zmíněnou osůbku. Konečně přichází a zve mě dál do svého teritoria
za učebnou. Nejsem tu prvně a hned jak se usadím, pokládám své zvídavé
dotazy...
Takže hned na začátek klasika. Jaké tři věci byste si s sebou vzala na opuštěný ostrov?
Vzala bych si určitě pitnou vodu, sirky a...
(po menší nápovědě) nožík.
V létě jste jela na dovolenou. Můžete prozradit kam?
Jela jsem s rodinou do Egypta,
destinace Sharm el Sheikh.
Byla jste na poznávacích výletech?
No, byli jsme se podívat do města a
delfinária, ale jinak jsem se vyloženě válela u bazénu či u moře a jedním okem
jsem sledovala, aby se moje holky neutopily.
Teď taková zásadní otázka: proč jste se vlastně chtěla stát učitelkou?
Vždycky jsem tíhla k tomu být
učitelkou, nepředstavovala jsem si, že bych byla něco jiného. Možná je to dáno
i tím, že můj otec je také pedagog a on je můj životní a profesionální vzor.
A proč zrovna fyzika? Jak se říká žena a technika nejdou k sobě...
Vždy mě bavila matematika a ze všech
aprobací k ní určených se mi jevila fyzika nejlehčí na učení.
Jaká jste byla vy ve věku vašich třídních děťátek (v patnácti letech)?
Já jsem si moc nerozuměla se spolužáky. Díky
tomu, že jsem měla hodně kroužků, tak mi nezbývalo moc volného času. Měla jsem
starší kamarády z kroužků, vlastně jsem byla asi o dva roky úplně jinde než
moji vrstevníci. Ale pubertu jsem si taky prožila. Hádky s mamkou,
třískání věcmi o zem, trucování a podobně, bylo na denním pořádku. Ale nikdy se
mi to neprojevilo na známkách.
Takže jste byla jedničkářka?
Ano, byla jsem jedničkářka. V té době
se mi to zdálo jednodušší než teď.
Měla jste někdy pocit, že tuhle práci už nechcete dělat, že nemá smysl, že by bylo pro vás perspektivnější dělat něco jiného?
(Usměje se) Ano. Jak jsem odučila své první dny na škole (tehdy jsem učila na Školní), myslela jsem si, že končím. Přišla jsem domů, sedla jsem si a pět minut jsem jen mlčela. Manžel chodil kolem mě nervózní a pak jsem, po těch pěti minutách, jen řekla „hovada“. Tam bylo obrovské množství problémových žáků a ti mi dali tak zabrat, že jsem si v tu chvíli myslela, že to mi za to nestojí. Ale potom jsem si řekla, že je spousta ostatních žáků, kteří za to určitě stojí.
A jaký jste měla pocit, když jste před třemi lety nastoupila tady, Na Nábřeží?
Obrovský pocit zodpovědnosti. Dostala jsem
tehdejší 6.B a věděla jsem, že s nimi to potáhnu až do jejich devítky a že
za tu dobu je musím nějak usměrnit, nějak „vychovat“.
Máte dvě šikovné a rozumné holčičky. Nebo mají taky své vrtochy?
Jsou dost nepořádné, paličaté a vše si
dokáží zdůvodnit. Třeba včera Jana. Říkám ji: „Nešahej na tu knížku, máš mastné
ruce. Buď si je jdi umýt nebo ji odlož.“ „Ale mami, jak ji mám odložit, když na
ni nemám šahat?“ Dostanou mě v takovém případě do úzkých a nezbývá mi než
se zasmát.
Používáte na ně nějaké speciální výchovné metody?
Já myslím, že žádné speciální metody
nemám... Maximálně tak trpělivost.
A ani ta mnohdy nepomáhá. A snažíte se nějak převychovat manžela k obrazu svému?
Kdyby to šlo... Ale moc dobře vím, že nejde.
Vzhledem k tomu, že je o 10 let starší než já, mám k němu nejspíš
takovou větší úctu než kdybychom byli stejně staří.
Takže dá se říct, že máte šťastné manželství?
V rámci možností, ano.
Sportujete ráda a často?
Ráda ano, ale často jsem sportovala, když
jsem byla mladší. Moc mi to chybí, ale nezbývá mi na to čas.
Chodila jste do nějakých kroužků, když jste byla na ZŠ?
Samozřejmě do pionýrů, ale chodila jsem tam
ráda, protože to bylo přírodně založené, jako dnešní skauti. Judo, celkem jsem
se mu intenzivně věnovala, klavír a sportovní kroužek.
Jaký typ knihy nejraději čtete a proč?
Poslední dobou si čtu historické romány,
nejlépe z období romantismu, realismu. Hodně mě vtáhly knihy Dana Browna –
jeho Šifra nebo Andělé a démoni.
Tak se trochu vrátím k loňskému školnímu roku. Byla jste de facto hlavní organizátorkou Afrického dne pro druhý stupeň a věnovala jste spoustu energie a volného času do tohoto projektu. Proč a co vás k tomu vedlo? Nějaké osobní důvody?
Ne, osobní důvody v tom nebyly. Když
jste s Vlastou přišly s nápadem takového dělám, dělám to naplno.
Mně pak stačí ten pocit, že jsem někomu pomohla a nemusí být za to vděčný.
Musím se přiznat, že jak to všechno skončilo tím Africkým dnem, přišla jsem domů
asi v pět odpoledne a lehla jsem si a spala až do rána. Nejde tu o fyzické
vyčerpání, ale o to psychické. Děti a manžel by vám mohli vyprávět, jaké to se
mnou bylo těžké.
Uvažovala jste někdy nad tím, abyste si adoptovala své vlastní „afričanče“?
Ano, mluvili jsme o tom s manželem, ale
myslím si, že řešení je někde jinde a na jiných lidech.
Věříte v nadpřirozeno a ve věci vědecky nepodložené? Např. duchové, trpaslíci, zjevení,...
Dokud neuvidím, neuvěřím. Nejsem věřící, ale
myslím si, že to, že existuje vesmír a že je nějaké Slunce a Země má nějaký
důvod. Ale je to vyšší přírodní moc a ne Bůh.
Kdy myslíte, že zanikne Země?
No někdy určitě zanikne – buď dříve nebo
později.
Tak já doufám, že
zánik Země už nezažiji, protože mám svých starostí dost a ne abych se starala o
to, jestli na mě zítra spadne Merkur nebo něco jiného. No, pokud se vám
nelíbily otázky nebo odpovědi, tak máte smůlu, ale příště můžu vyzpovídat
učitele, který zajímá vás. Tak nám napište nápady a návrhy do naši schránky u
vchodu nebo do komentářů zde u této stránky. Díky!!!
Komentáře
Přehled komentářů
Možná, že se k paní učitelce Borbelyové nechovám tak jak mám, ale moc si ji cením a jsem hodně rád, že zrovna ona je můj třídní učitel....
...
(PoPel, 7. 12. 2007 22:13)