Náš názor na svět
Náš názor
na svět
Přichází nová pravidelná rubrika
v nepravidelném časopisu. Trošku se zaměříme na názory k různým
tématům o Africe (když už jsme s tou Afrikou a adopcí začaliJ). Téma tohoto čísla: POMOC AFRICE. Se Simčou
jsme se zeptali p. uč. Jadrného, jak to vidí on.
P.
uč. Jadrný
Nad pomocí obyvatelům afrických zemí jsem
často přemýšlel, četl spoustu článků na toto téma v českém i zahraničním
tisku. Občas na toto téma hovoříme s přáteli. Dokonce mám kamaráda, který
má část rodiny v Africe. Většinou se shodneme na tom, že Afrika si
zaslouží pomoc a pozornost všech zemí vyspělého světa. Nejen pro svůj
ekonomický potenciál, ale, a to hlavně, pro krásu přírody, fauny i flóry, která
se na tomto kontinentě nachází a v neposlední řadě kvůli obrovskému kulturnímu
bohatství a tradic afrických národů.
Nejobtížnější je, vždy se shodnout na
formě pomoci africkým zemím, těch se během minulého století zorganizovala
spousta, ale jen malá část přinesla zlepšení životní úrovně a poměrů
v Africe. Častokrát se ekonomická pomoc míjela svým účinkem a měla neblahé
účinky na mentalitu afrických národů a spíše byla kontraproduktivní.
Odnaučovala obyvatele pracovat a naučila se je spoléhat na potravinovou nebo
jakoukoliv jinou pomoc. Většina zemí po špatných zkušenostech přehodnotila
formu pomocí a začala i z mého pohledu organizovat a hledat nové,
efektivnější formy pomoci. Začali dodávat do těchto zemí zemědělské stroje,
různá technologická zařízení s cílem stát se soběstačnými v produkci
potravin, poskytovat vzdělání, pracovat na osvětě obyvatel v oblasti
hygieny a boji s chorobami.
Myslím, že nejdůležitějším úkolem
budoucnosti je zvýšení gramotnosti a úrovně vzdělání, s čímž
neodmyslitelně souvisí i osobní a národnostní svoboda. Aby se lidé ve volbách
svobodně rozhodnout o své budoucnosti a nedávali své osudy do rukou neomezených
vládců, ať bělochů či černochů, kteří myslí pouze na svůj osobní prospěch a ne
na blaho svého národa. Bohužel mám pocit, že většina vyspělých zemí nemá zájem
na tom, aby Afrika vzkvétala, a mají na dnešním stavu Afriky výrazný podíl. Na
druhou stranu si africké země ubližují sami, vleklými národnostními spory, boji
o moc a nejednotností. Z tohoto pohledu si myslím, že Afrika si musí
pomoct hlavně sama, musí najít svou identitu a cestu, kterou chce jít.
Simča
Ve skrze si myslím totéž. Určitě je
důležité ji chránit, ale nepůjde to, pokud se do toho nepustí více lidí. Více
„důležitých lidí“. Třeba takový projekt G8 upozornil na tyto problémy, ale moc
se tím nezměnilo. Ano, ví se ve světě, že ten a ten zpěvák všude možně
upozorňuje na problémy Afriky a následnou pomoc jí, ale asi to nestačí. Pak se
tu nabízí otázka, jestli to nedokáže zpěvák jak Bono Vox (a další samozřejmě),
co dokáží „obyčejní“ lidé? Pokud se do toho nevloží opravdu celý svět, jak by
mohli zachránit Afriku lidé, kteří si „adoptují“ děti? Ano, malá pomoc je taky
pomoc. Jenže tady není řešení. Řešení zakořeněno v politických,
sociálních, ekonomických a humanitárních sférách. Vždyť oni tam nemají ani
tekoucí vodu (v 80% obytných zařízeních), svůj vlastní prostor – pokoj, těch
pár metrů čtverečních, které my bereme za samozřejmost. A proč? Protože vlády
se ujala banda „tupců“ s vysokoškolským vzděláním a berou svůj stát jako
výhodný podnik.
A jak mohou pomoci ostatní státy
s africkým dluhem, když samy mají své ekonomické problémy? Česká republika
patří mezi vyspělé země a stále pořádně neví, jak svůj dluh splatit do příštích
50-ti let. Ano, díky schůzi G7 v roce 2006, která Africe odpustila několik miliard korun, to mají o
něco málo lepší. Ale stačí to? Afrika potřebuje pomocnou ruku, jiní ji jí
dávají, ale ona se ne a ne natáhnout. Je to začarovaný kruh.
Vlasta
Afrika. Krása i nespočet špatných věcí
obsaženo v jediném slově. Kdysi jsem si představila velbloudy na poušti,
zelené pralesy plné opic a ptáků. Dnes? Po tom, co jsem se začala Afrikou
zabývat, už vidím jen úsměvy nic netušících dětí a prázdné výrazy jejich
nešťastných rodičů (pokud ovšem nějaké mají). Nedá se to vyhnat z hlavy.
Snad jen, když přijdu na kloub otázce: Jak pomoct Africe? Určitě se shodneme,
že pomoc je třeba. Ale jak? Jak dokážeme ovlivnit něco tak velkého? Mnoho
věřících říká: „Bůh to tak chce.“ Já říkám, že pokud nějaký Bůh existuje, tak
je to bůh nepravý, neboť skutečný bůh by nenechal miliony dětí bez rodičů, bez
domova. Jak si teda pomoct bez nadpřirozené pomoci.
I když z větší části s názory
p. uč. Jadrného a Simči souhlasím, musím jim oponovat ve věci vládců afrických
zemí. Někteří jsou špatní. Ale mnozí se skutečně všemožně snaží pozvednout
nejen ekonomiku země. Není jejich vina, že se to nedaří. Když se lidé navzájem
vyvražďují při občanských válkách, není divu. Prostě existují strany dobra a
zla. A jak tomu bývá v pohádkách, dobro vyhrává a zlo je poraženo. A já
pevně věřím, že tomu tak bude. Za deset, za padesát, za tisíc let. Až se svět
vzpamatuje, přestane se litovat pro nárůst autonehod a začne se zabývat
globálními problémy. A finanční pomoci? Pomůžou? Možná, ale spíš ne. Když chceš někoho nakrmit na jeden den, dej
mu rybu. Když ho chceš nakrmit, nauč ho ryby lovit. To musíme udělat my.
Ukázat Africe cestu a pomáhat držet směr, ale pomoct si Afrika musí sama.
Máte nápad na příští téma? Schránka u vchodu je plně
k dispozici. A na témata k Africe si s váma vždycky pokecám já –
Vlastička. Najdete mě v 9.A.